Snad každý z nás, kteří jsme chodili do základních škol v minulém století, dostal v hodinách „pracáku“ do
ruky jehlu a nit a pokoušel se něco ušít nebo přišít.
V dnešní době je na školách časová dotace pro výuku pracovních činností zúžena asi na jednu hodinu
týdně nebo zcela chybí. A možná i proto si málokteré dítě školou povinné dokáže představit, že by ve
škole šilo stejně jako jeho rodiče.
A přece se najdou školy, kde se těmto činnostem v rámci pracovního vyučování věnují. Jednou z nich je
Základní a praktická škola v Hustopečích, kam dochází žáci s různým stupněm mentálního postižení,
autismem či kombinovaným postižení.
O to těžší a důležitější je naučit tyto žáky všemu, co budou v životě potřebovat. K tomu kromě čtení,
psaní a počítání patří i praktické dovednosti. Škola v Hustopečích učí své žáky pracovat na zahradě, v
dílně, učí je připravovat pokrmy a pečovat o domácnost. A právě v posledně jmenované oblasti se žáci
učí, mimo jiné, i základům šití. A to jak ručnímu šití, tak šití na šicím stroji.
Škola už dlouhá léta disponuje několika elektrickými šicími stroji, které nechala odborně seřídit,
popřípadě opravit, aby mohli začít s nácvikem šití. Zpočátku se chlapci i děvčata ostýchali a nastalou
situaci většinou komentovali slovy „já se toho bojím nebo co mě ten stroj udělá?“.
Nejdříve se s šicím strojem seznamovali - jak správně šlapat na pedál, kde je patka, zpětný chod, jak
navléknout nit apod. Poté přešli k samotnému nácviku šití, zprvu na listu papíru a pak na kousku látky. Po
několika hodinách strávených u šicích strojů se jim podařilo ušít velké pytlíky, do nichž každoročně
sbírají různé léčivé byliny nebo šípků.
Žáci byli sami překvapeni, co dokáží a měli opravdovou radost ze svých výrobků.
Mgr.. Aleš Pavlů, třídní učitel a Eva Fröhlichová, asistentka pedagoga
